Na začátku naší cesty do Normandie stál můj loňský zápal plic. Celé dny jsem ležel doma na peci a nebyl schopný dělat nic jiného, než si v tichu přemýšlet a v posledku, když už se situace lepšila, také surfovat po internetu. Už dlouho jsem měl v hlavě projekt vytvořit po vzoru dnes stále oblíbenějších „food trucků,“ také jeden „beer truck,“ tedy pojízdný výčep piv z našeho létajícího pivovaru v Trávníčku u Českého Dubu.
Internet mi vyjevil tisíc a jednu variantu italských APE nebo francouzských Citroënů HY, ikonických dodávek z vlnitého plechu. K našemu roubenému hostinci, kde se naposledy pivo točilo za prezidenta Masaryka, jsem ale pořád viděl něco staršího, než designové krasavice z 60. let. Inspiroval jsem se ve Spojených státech, kde mají řadu skvělých projektů beer trucků udělaných z nesčetných prastarých dodávek od Forda. Bohužel obdobná Tatrovka nebo Pragovka s valníčkem jsou dnes raritami k nesehnání, nebo když už, tak k nezaplacení… A tak jsem se znovu obrátil ke značce Citroën a našel krásný meziválečný typ AC4, tedy čtyřválec od 22 koních z přelomu 20. a 30. let minulého století. A jelikož v té době byla firma André Citroëna již globální značkou, dochované kusy se počítají na rozdíl od těch českých na stovky a tisíce. Postupně jsem viděl nástavby pekařské, mlékařské, nebo třeba pošťácké. S několika inzerenty jsem vážně jednal. Ale cítil jsem, že to pořád není ono. S tím, jak se mi dělalo lépe, jsem chtěl celý projekt uložit k ledu. To už na mě ale z webu vyskočil krásný modrý Citroën s podivnou dřevěnou korbou, kterou jsem předtím nikde neviděl. Poslal jsem tedy dotaz, k čemu vlastně to evidentně krásně opravené autíčko za příznivou cenu, k čemu vlastně sloužilo. Odpověď asi po třech týdnech mě usadila do křesla: „Jde o typ moutoniére, a mouton, to je ve francouzštině beran. Převážely se tím ovce.“ Když jsem pánovi napsal, že v Trávníčku máme Beranův pivovar, bylo oběma stranám jasné, že si musíme plácnout.
Postupně jsem zjistil, že inzerent Jerome zastupuje svého staršího kamaráda Jeana-Louise, který tolik neumí s internetem. A že jsou to kamarádi, kteří ve své „secret garage“ opravují jeden staré Citroëny a druhý stará Volva a vzájemně si vypomáhají.
Představa jejich Citroëna stojícího před naší roubenkou způsobila, že se oba nadchli pro náš projekt. A tak nám také nabídli, že auto, původně prodávané z nedostatku času v započaté renovaci zkusí za stejnou cenu dokončit. A tak plynul čas a téměř celý rok jsem se týden co týden těšil, že přijdou nějaké e-mailové novinky z vylepšování autíčka. Za tu dobu se z nás s Jeromem stali, troufnu si říci, přátelé.
Nakonec padl termín odjezdu na říjen 2021 a přede mnou stály organizační aspekty výpravy. Ideální se ukázalo půjčit si a odřídit odtahové auto s podvalem, neboť k němu stačí řidičák B. Trasu 2900 kilometrů jsem rozfázoval na čtyři dny. V pondělí najet Evropou co nejrychleji co nejdále. V úterý už jenom malý kousek až na místo a užít si alespoň trochu severní Francie a naší cílové destinace, města Caen v Normandii. A středa se čtvrtkem zůstaly na rozvážnou pomalou cestu s těžkým nákladem zpět. V Podještědí se ke mně přidal kamarád Pepa. V Praze, kde jsme odtahovku půjčovali, ještě Kuba.
Když jsem odtahové auto v neděli večer přebíral, dost jsem pochyboval, že budu schopný vůbec vyjet. Nic tak velkého a neohrabaného jsem v životě neřídil. Naštěstí se každý z nás brzy zacvičil a v pondělí odpoledne jsme již drandili jako profíci. Cesta ve třech skýtala výhody častého střídání za volantem i záruky, že se cestou nebudeme nudit. Nevýhodou bylo, že jsme si bagáž museli přichytit gumicuky k zadní plošině. V malé kabině bylo místo akorát tak pro nás a naše nohy. Ale co už, 1400 km batohy ujely a neodletěly. Vybrali jsme si cestu bez mýtného, takže nás navigace táhla hodně severně, mimo Paříž. První den nás tak čekala cesta Německem, přes Kolín nad Rýnem a frankofonní částí Belgie do severní Francie - Arras, Amiens, líbezné vesnice Picardie až do horní Normandie.
Tam jsme se na noc usídlili na „Cedrové farmě“ ve vísce Foucart. V rozlehlém dvoře ten den probíhala sklizeň jablek, mlatovou cestu lemovala řada stromů s naplněnými pytly. Malebný historický dům jsme bohužel neměli šanci obdivovat, přijeli jsme za hluboké tmy a v divoké plýskanici. Interiér lehce kontrastoval s historickou kamennou budovou s břidlicovou střechou. Čistý, sic jako vystřižený z katalogu z roku 1992. Dostalo se nám ale přesně toho, co jsme potřebovali.
Následující ráno jsme vyrazili směrem k městu Caen. Před námi asi 120 km cesty kolem La Havre. Potvrdili jsme si dojem z prvního dne, že je Francie zemí kruhových objezdů. Kroužili jsme co chvíli, což byl v divokém provozu ranní špičky s naší neohrabanou odtahovkou zážitek. Po deváté ráno už jsme vjížděli do uzavřeného průmyslového areálu v místní části Mondeville. Jerome radostně mával a donavigoval nás ke svému volvu, kam jsme si složili věci. Odtahovka měla ten den již zůstat na místě. Za chvíli přijel i Jean-Louis a byl čas se jít konečně pozdravit s naším moutoniérem. Nadšení bylo veliké. Po takové době plánování jsme tady a teď a plní se nám sen. Pojízdný Citroën jsme si ozkoušeli. Svítíme, troubíme, startujeme! Trochu nebrzdíme, špatně se točí volantem a nejdou blinkry. Rukama nohama jsme si vysvětlili, co je ještě všechno potřeba doladit, s tím že „to víte, na starým autě bude pořád nějaká práce.“ Závratnou rychlostí asi 10 km/h jsme se několikrát projeli areálem, abychom konstatovali, že „ho berem.“ Po naložení auta na podval Jerome zamával vytištěným a podrobným itinerářem našeho dnešního programu.
Nejdříve oběd v malém místním bistru - kuře na kari a k tomu pivo z místního minipivovaru La Mouette (česky příhodně Racek) a nezbytná kávička. Šéfkuchař do nás chtěl ještě dostat dezert, ale to už se mu nepovedlo… Po obědě nás Jerome vzal na slíbenou cestu po stopách vylodění v Normandii z roku 1944. Když jsem totiž zjistil, jak blízko se Caen nachází od pověstné Omaha Beach, poprosil jsem ho, jestli by nás tam nevzal. Ač si člověk představí právě tu jednu pláž, šlo o poměrně dlouhé pásmo, mnoho desítek kilometrů široké. Cesta z Caen vedla kolem hradu v centru, který původně nechal vystavět Vilém Dobyvatel jako základnu pro své ovládnutí Anglie. Dodnes si nejsem jistý, jak myslel Jerome poznámku „podívejte, támhle jsou tramvaje.“ Jestli myslel, že u nás v „Československu“ nic takového neznáme, nebo jestli to byl zrovna nějaký zajímavý typ… Po rychlostní silnici směrem západ jsme minuli město Bayeux, dalšího pamětníka slávy normanských vévodů 10.—11. století. Ve zdejší katedrále Notre Dame uchovávají slavnou tapiserii z Bayeux z 11. století, která znázorňuje právě vítězné tažení do Anglie a bitvu u Hastings roku 1066. Bohužel, všechno se v jednom krátkém dni nedá stihnout. Další specifikum místních cest - hustě nasázené keře nebo stromy jako větrolamy proti prudkému mořskému vichru.
První naší zastávkou byl německý vojenský hřbitov v La Cambe. V ohromném areálu našly spočinutí ostatky téměř 12.000 vojáků. Jde o největší, ne však jediný německý hřbitov v Normandii. Okamžitě na nás padla tíha místa, umocněná těžkým, ale důstojným německým slohem. Všude tmavě šedé kříže z čedičové lávy a mohutné duby. Současná podoba pochází z 50. let. Jeromeho myšlenku, že ta tmavá značí „ty špatné“ v kontrastu s „těmi dobrými“ Spojenci, zastoupené bílým mramorem, jsem rychle zavrhl. Kluci padlí v 17, 18 nebo 20 letech byli v každém případě obětmi války. Na místě se nachází i centrum smíření.
Dál nás čekal Point du Hoc. Útes čnící mezi vyloďovacími plážemi Utah na západě a Omaha na východě. V roce 1944 zde bylo umístěno německé dělostřelectvo. Panovala obava, že může úspěšně mařit vylodění na obou plážích a potápět lodě dávno před dosažením břehů. Proto se zde brzy ráno 6. června vylodila skupina amerických rangerů, kteří nejdřív složitě vyšplhali po skalisku a poté postupně dobyli všechny dělové baterie a kulometná hnízda. Úspěšně, ale s ohromnými ztrátami se zde pak dva dny bránili německým protiútokům. Na místě dnes stále zejí několikametrové krátery od spojeneckého ostřelování, stejně jako mnohatunové kusy betonu, vymrštěná čela německých bunkrů.
Z Point du Hoc jsme se přesunuli do Colleville-sur-Mer na americký vojenský hřbitov. V úvodu zažijete typický klasicistní pathos architektury a soch (můžete se tu cítit jako ve Washingtonu D.C.). Pak vás ale čeká dechberoucí řada 9380 jednoduchých mramorových pomníků v podobě křížů a Davidových hvězd. Když se na ně díváte proti moři, je vám úzko. I při vědomí, že v Normandii zahynulo násobně více mužů a kluků i civilistů. Jelikož už se připozdívalo, chytli jsme akorát tóny na trumpetu hrané Večerky. To vojáci svěšovali ze stožáru vlajku, hřbitov se ten den uzavíral. Na centrálním památníku naleznete jména padlých, seřazená dle jména a příslušnosti k útvaru. Občas tam problikla i česká příjmení. Šlo především o občany východoamerické Pennsylvanie.
Omaha beach: příjemná pláž, která vůbec nedává tušit události minulé. Tady totiž došlo k nejtvrdšímu odporu Němců a prvotnímu masakru Spojenců. Tady, na rozdíl od ostatních pláží, totiž nešlo nic podle plánu. Snad proto je také obecně nejznámější. Shodli jsme se, že v kalhotách bychom měli ať na té, či oné straně. Nicméně na pláži opadly chmury, překonala mě vůně moře. Od toho nás bohužel dělily odlivové říčky protínající na mnoha místech písek. A tak jsme si sundali boty, vyhrnuli kalhoty a hurá směrem k moři. Jerome se smál: „Parisienne! Pařížani v moři.“ Pochopili jsme, že s těmi vyhrnutými kalhotami vypadáme prostě jako pražáci.
Poslední zastávka - pláž Gold u městečka Arromanches. Zde se vyloďovali Britové a další spojenci. Vznikl tady také vyloďovací přístav tzv. Mulberry, sestavený z obrovských betonových (!) pontonů. Zůstal mi nad nimi rozum stát. Jejich zbytky můžete zde obdivovat dodnes, zachovaly se na pláži, ale i moři, kde z nich po válce vytvořili vlnolam. Když jsme se vraceli k autu, ještě nás zasáhly tóny dud. To na „náplavce” někdo uctíval památku zdejších padlých. Jak jsme projížděli pobřežními vískami, všiml jsem si, že většina domů je zda stavěná z kamene. Často s výraznými barevnými okenicemi. Vedle sebe tak stojí nové i staré domy v naprostém souladu.
Večer pro nás měly manželky Jeana-Louise a Jeroma připravenou opulentní večeři. Domlouvali jsme se družně, anglicko-francouzsky, kdo jak uměl. Obě strany se snažily. Teklo šampaňské, víno a místní pivo. Bláhově jsem myslel, že to skončí u prvního chodu - ústřic, a tak jsem si jich dal celkem dost. V tom ale na stůl ještě přistály další mořské plody. Krevety, slávky a losos s kyselým zelím a bramborem. Další chod, výběr sýrů. To už jsme byli všichni na čele opocení. Věřil jsem, že se již z té nádhery budu moci vymluvit a jít spát, když mě Kuba upozornil, že přece je na stole ještě lžička a to znamená jediné: dezert. Zkrátka, tihle úžasní Francouzi nám připravili nezapomenutelný večírek. Merci!
Ráno loučení s Jeromem a cesta do městečka Daaden v Porýní-Vestfálsku, kde jsem nám zabookoval přespání. Cestou jsme projeli ještě přes deltu Seiny a dva kilometry dlouhý zavěšený most Pont de Normandie, technickou památku z roku 1995. V Daadenu jsme se ubytovali v hrázděnce z roku 1603, škoda, že na tak krátkou chvilku. V místní hospodě jsme absolvovali také večeři, spojenou s kontrolou očkovacího certifikátu. Obsluha k tomu přistoupila tak profesionálně, že to nikoho neotravovalo. Vlastně nás ani nenapadlo o tom přemýšlet.
Poslední den cesty se Evropou proháněly silné vichry a bouře. I na Liberecku popadala řada stromů. A tak se s Citroënem za zády, který fungoval jako velká plachta, nejelo příliš komfortně. Nicméně jsme projeli Evropou zdárně a bez úrazů. Citroëní výfuk jsme uklepali až na hrbolaté cestě z Hodkovic do Trávníčku.
Přes zimu čeká Citroëna ještě spousta ladění a hlavně přestavba na beer truck. Přestavba bude ctít dobu, z níž auto pochází, takže jej osadíme mosaznými pípami a osvětlením. Nicméně vždy půjde výčep sundat a zůstane originál z roku 1930. Těšit se s ním na setkání můžete třeba na Svatojánské pouti u Šámalky 25. června 2022!
listopad 2021, Jan Havelka
